Protože jsem dříve závodně lyžovala, obchodu se věnuji už téměř 15 let a nyní jezdím se svou chovatelskou stanicí německých dog na výstavy, všimla jsem si několika společných prvků, které je potřeba zvládnout. Je to trénink, vytrvalost, prohra, pád a jít do toho znovu a znovu, aby se dostavil úspěch a nadšení.

Sport

Už jednou jsem porovnávala obchod a business na základě semináře a příběhu paralympionika v cyklistice Jiřího Ježka. Teď bych se ale ráda podívala na to, jak je to ve sportu, který jsem provozovala já.

Při závodním lyžování se začíná na podzim (někdo dokonce už v létě) jezdit na tréninky na ledovce. K tomu samozřejmě několikrát týdně celoročně trénink v tělocvičně. My jsme na ledovce jezdili snad nejméně, a to jsme to během podzimu zvládli třikrát, vždy na týden.

V prosinci pak začala závodní sezóna. Vždy jsme museli dorazit na místo závodu, vstávali jsme třeba ve 3 hodiny ráno, cestovali jsme několik set kilometrů. Den před závodem jsme několik hodin věnovali přípravě lyží. Následoval celý den na svahu, abychom jednou až dvakrát sjeli na čas závodní trať. A kolikrát se stalo, že odpoledne, když nadešla „ta” chvíle, na kterou jste čekali, mrzli jste a konečně vyrazili na trať, jste klidně ve třetí bráně spadli a bylo po závodě. A když jste dojeli do cíle, v jedné stejné vteřině se umístilo třeba 10 lidí. Ačkoliv jeli vesměs stejně, někdo byl první a někdo desátý.

Řekněte si sami, jakou v tu chvíli má asi sportovec chuť a nadšení znovu trénovat, cestovat, všechno chystat, aby to znovu „zkusil“? A přesně o tom to ve sportu je. Atlet se na to také nevykašle, když po týdnech tréninku zakopne o překážku a nedokončí závod. Zvedne se a trénuje dál, aby příště vyhrál (nad konkurencí, nebo jen sám nad sebou). Naopak, když člověk vyhraje nebo se jen umístí tak, jak si dal za cíl, je absolutně nadšený! I přes únavu po náročném dni by se rád hned pustil do tréninku a nemůže se dočkat dalších závodů.

Tady je potřeba nadšení využít. Je však nutné si uvědomit, že ve sportu přichází obě fáze – fáze nadšení a fáze zklamání a neúspěchu. A právě v té druhé, těžší fázi se ukáže, kdo na to skutečně má a je vytrvalý.

Výstavy psů

Na výstavách se psy je to ve své podstatě o tom stejném. Doma trénujete, cvičíte. Někdo se na výstavu těší, někdo se bojí a hledá důvody, proč by neměl jet. Pak přijedete na výstavu a najednou se pes chová úplně jinak. Tady je to navíc velmi subjektivní. Jeden den je váš pes porotou zkritizován, až se stydíte, že jste s ním na výstavě, a druhý den vyhraje. Jiný rozhodčí, nebo se ten původní jinak vyspal. Uvedu dva příklady zklamání a nadšení u jedné osoby.

Jeli jsme na první výstavu a podařilo se, že jsme tam byli všichni – všechna štěňátka z našeho vrhu A. Jeden pár od nás bral 2 štěňátka, psa a fenu. Já jsem se moc těšila, až zrovna tito dva půjdou na výstavu, protože pes byl krásný mohutný, po tatínkovi. Jakmile ale šel do kruhu, rozhodčí ho hodně zkritizoval, že by měl zhubnout a že má špatné nohy. Což byla pravda a bylo dobře, že to řekl, protože majitelé alespoň poznali problém a začali ho řešit (a zdárně vyřešili). Jenže ten samý rozhodčí úplně zkritizoval fenečku, která neměla žádnou chybu. Malé štěně, většina dostává ohodnocení VN – velmi nadějný, a když ho nedostane, tak to už musí být. Když to řeknu od pusy, udělal z ní „smeták“. Majitelce se chtělo brečet, nechtěla jít další den na výstavu, chtěla odjet domů. Vůbec se jí nedivím. Pár měsíců noví pejskové, první výstava a takové kritiky. Všichni jsme ji přesvědčili, aby zůstali, aby si to vyzkoušeli, že příště může být všechno jinak.

Uplynulo pár měsíců a nám se blížila výstava v Brně. Majitelka měla přihlášené oba psy, ale pár dní před výstavou nám začala vysvětlovat, proč nemá smysl na výstavu jezdit. Že fena má po hárání a je to na ní vidět, že pes má škrábanec na kůži. Naštěstí jsme jí přesvědčili, že už má účast zaplacenou, má to kousek, bude mít zkušenost navíc. Pejsek už dostal krásné ohodnocení, sice nevyhrál, ale to nebylo důležité. Odvedli kus práce a za to padla odměna. Když měla přijít na řadu fenečka, nevýhodou bylo, že jich v kruhu bylo hodně. Navíc její byla trochu neposedná. Jenže se stalo, že najednou běžela v kruhu už jen ona a další „konkurentka”. To znamená, že rozhodčí se rozhodoval, která vyhraje. A tato fenečka opravdu vyhrála a dokonce dostala titul. To bylo radosti! Druhý den jí rozhodčí potrápil, říkal, že má nádherného psa a že jí jde o hodně. A ona skutečně zase vyhrála.

Proč to tady tak popisuji? Už po výstavě a po cestě domů se tato majitelka začala ptát, jak je to s tím šampionem, kdy je další výstava, kde se má přihlásit a jestli tam také budeme. Obrovské nadšení z vítězství!

Co z toho plyne? Když by nás neměla kolem sebe, po první kritice by to vzdala a už by se na výstavě asi nikdy neukázala. A ještě by měla pocit, že si vybrala ty nejhorší psy z vrhu nebo pochybovala dokonce o mé chovatelské stanici. Každý v době pádu a neúspěchu potřebuje podpořit, chytit za ruku a slyšet slova: „Pojď, spolu to zvládneme, máš na to!” Naopak ve chvílích vítězství toho člověka musíte pomalu brzdit, jak je nadšený, a to je nádherné. Víte, jakou mám sama radost, když nyní na výstavách všichni naši pejskové vyhrávají? 😊

Business

A v businessu? Tam je to také stejné, ovšem připadá mi, že si to tolik neuvědomujeme. Mnoho lidí pak skončí jen kvůli tomu, že nejsou vytrvalí. Možná vedle nich právě není nikdo, kdo by jim podal ruku a řekl: „Pojď, já ti pomůžu.” A v tomto je MLM jiné.

Co se týče nadšení a zklamání, přicházejí i v MLM. Člověk chodí na semináře, připravuje se, navolá schůzky. Jedna schůzka se zruší, druhý kamarád mu řekne, že toto by on nikdy nedělal a že stejně neuspěje, třetí řekne, že neví, a pak už mu nebere telefon. Nadšení člověka je pak těžce pod bodem mrazu. Je znechucený a pošle sponzorovi SMS: „Promiň, ale já na to nejsem. Díky za vše a ať se ti daří.” A vzdá to.

Můj oblíbený motivační slide říká, že lidé nejsou ochotni věnovat 2 roky LR podnikání, aby byli bohatí, ale jsou ochotni chodit 40 let do práce, aby zůstali chudí. Ještě ani nezačali trénovat, měli za sebou první 3 tréninky (schůzky), kde vypadli, nevyhráli, nevěděli, jak si s tou brankou (člověkem) poradit, ještě takovou trať nejeli. Ale vzdají to. Přitom všechno je o statistice a když člověk trénuje, dělá schůzky, úspěch se zákonitě dostaví. U někoho rychleji, u někoho za delší dobu. Pak už je to i o technice. Největší škoda je talentovaných lidí, kteří svého talentu nevyužijí. Naopak lidé, kteří mají chuť se učit a pracovat, úspěchu dosáhnou.

Mohla bych tu vypisovat tolik příběhů o tom, jak vznikly úspěšné firmy (McDonald’s, KFC, Apple), kolikrát byli zakladatelé odmítnutí, jak jim okolí říkalo, že jsou šílení. A dnes? Dnes od nich čerpáme inspiraci. To stejné je u nás, když máme školení a ti, co už mají úspěch, školí ostatní, kteří na něj teprve čekají. Dnes si možná jeden nebo druhý, který nezná příběh, řekne: „Ten měl štěstí. To bych měl také chuť dělat schůzky, kdybych měl takové štěstí.” Jenže málokdo se svěřuje, čím si skutečně musel projít, jaké překážky ho na cestě za úspěchem potkaly.

Závěrem

Ano, když se pak dostaví první úspěch, člověk má energie na rozdávání a chce dělat schůzky pomalu i v noci. Využít toho nadšení a udělat co nejvíce práce. A právě v MLM je jedna obrovská výhoda. V době, kdy se ještě úspěch nedostavil nebo jste ve fázi zklamání, je tu sponzor, který vám řekne: „Jsme na to dva, věřím ti, máš na to!” A ukáže vám, jak na to. Nebýt této podpory, i já bych v těch nejtěžších chvílích všechno vzdala. Bylo by to to nejjednodušší.

Tím, že jsem to díky podpoře ostatních zvládla, dnes zažívám úspěch, můžu z podia vyprávět svůj příběh a předávat motivaci a inspiraci ostatním. Chápu všechny ty, kteří zažívají těžké chvíle, a o to více se s nimi mohu radovat z úspěchu, protože všechno prožíváme společně jako tým!