Vždy, když LR pořádá velkou akci, pozve některého z úspěšných sportovců, aby nám vyprávěli svůj příběh. Ve sportu i v obchodě totiž funguje to samé – dlouhý a tvrdý trénink, překonávání překážek, vytrvalost. Díky tomu jsme na pódiu už slyšeli desetibojaře Romana Šebrleho nebo hokejistu Dominika Haška. Naposledy se nám představil paralympijský vítěz, cyklista Jiří Ježek. A ten mě doslova „dostal” ze všech nejvíce.

Každá věta, kterou řekl, totiž byla pravda. Každá věta zapadala do našeho businessu a s každou jeho myšlenkou jsem se zcela ztotožnila. Ačkoliv jeho příběh začal smutně, Jiří Ježek se nevzdal, vytrval a uspěl. A nakonec přišel na něco ještě mnohem důležitějšího.

Jak to začalo

V roce 1985, když bylo Jiřímu 11 let, vběhl pod kola nákladní auta a přišel o nohu. Lékaři rodině tvrdili, že je čeká dlouhá rekonvalescence. Jiří se však chtěl vrátit do běžné třídy mezi své kamarády, a proto na sobě pracoval o to víc. A dosáhl svého prvního úspěchu.

Vytrvalost a tvrdá práce ho v roce 1994 dostala i na první cyklistické závody. V té době se také začal věnovat výrobě protéz. Pacienti mu důvěřovali, protože se potýkal se stejným problémem jako oni a sám moc dobře věděl, jak je to nepříjemné, když protéza nesedí tak, jak má.

Být nejlepší, nejen na olympiádě

Jiří měl vždycky velkou touhu být nejlepší. Trénoval víc, než musel. Pracoval, aby mohl sportovat. Bylo znát, když kvůli práci občas z tréninku „vypadl”. Bolelo to, ale o to víc dřel. Musel být nejlepší, aby mohl jezdit na závody. A cíle měl stále vyšší.

Jeho snem byla olympiáda v australském Sydney v roce 2000. A ten se mu splnil. Když pocítil tamní atmosféru, řekl: „Tady nechám život!”. Na konci však neodjížděl jen se skvělým pocitem, ale i se zlatou medailí na krku.

Jak sám říká, když něco vyhrajete, je to jako droga. Chcete to stále znovu a znovu. Souhlasím i s jeho myšlenkou, že pokud chcete být dlouhodobě mezi nejlepšími, musíte dělat kroky napřed a věci navíc. Konkurence totiž ví, co jste udělali, a udělá to stejné.

Musíte sami hořet

Když Jiří začal vyhrávat, získal sponzory a mohl si pořídit lepší kolo. Začal také trénovat se zdravými cyklisty. Věděl, že když porazí je, porazí i handicapované.

Když si jeho nekonečné píle všimlo okolí, dostal nabídku stát se profesionálním sportovcem. Váhal, byl to risk, v práci měl přece jistotu, bavila ho. Ale vydal se tomuto riziku vstříc a vyplatilo se mu. V roce 2010 stál vedle sportovců, které dříve sledoval v televizi.

Moc se mi líbila jeho myšlenka, že je potřeba lidi pro naši „věc” zapálit. Ale abychom je mohli zapálit, musíme sami hořet. Podle něj je také fér si přiznat, že peníze jsou důležité – díky nim si totiž můžeme splnit své sny. Společnou radost a podporu okolí ovšem nenahradí.

Být nejlepší sám pro sebe

V roce 2013 stál Jiří na startu Tour de France, která je pro cyklistu tou nejvyšší metou. Tréninky v dešti, brzké vstávání, dlouhé a náročné etapy, aniž by člověk znal výsledek. Ale stálo to za to. O rok později, na mistrovství světa, ovšem přišel zlom. Byl součástí hromadného pádu. Narazil do reklamních bannerů, měl „rozpáraný” hrudník, půlku plíce pryč, poranění ruky. Málem zemřel.

Když se zotavil, závodil ještě další tři sezóny. Nechtěl opustit to, co miluje, ale kvůli výsledkům to už nedělal. Bylo to kvůli lidem. Přišel na to, že není důležitý úspěch, ale cesta, která k němu vedla.

Nyní říká, že už není nutné být nejlepší. Alespoň podle tabulek. To je sice fajn, ale každý den bychom v sobě měli najít sílu být nejlepší sami pro sebe.

Co z toho plyne?

Tak jako on bojoval na závodech, tvrdě trénoval, několikrát se cítil být na dně, a přesto se nevzdal, stejné je to i v našem obchodě. Chodíme na schůzky, slýcháme odmítnutí i rady, že bychom s naší prací měli přestat, proč ráno vstáváme, proč večer či o víkendech chodíme na semináře.

To mi připomíná Jiřího trénink v dešti, kdy ani neměl jistou výhru. Když ale vytrváte, výsledky se vždycky dostaví. Pamatujte, že vzdát je to nejjednodušší a dokáže to každý.

Zdroj fotografie: Jiří Ježek